KOLIK ZE SVÉHO POHODLÍ JSME OCHOTNI OBĚTOVAT ZA SVOBODU? 
Dnes jsem nad touto otázkou přemýšlel v Českém Rudolci. A myslím, že bychom si ji čas od času měli položit všichni.
Sešli jsme se při pietním aktu a odhalení pamětní desky místnímu rodákovi majoru in memoriam Bohumilu Vávrů, který v roce 1998 zahynul při plnění úkolů v misi SFOR v Bosně a Hercegovině.
Bylo mu 45 let.
Na dnešní vzpomínce byla celá jeho rodina. Promluvila paní starostka Petra Malá, místostarosta Dušan Lovětinský, armádní kaplan i další hosté.
Nad námi přeletěly vojenské vrtulníky, veteráni na motocyklech vzdali svému kamarádovi hold burácením motorů.
Ale nejsilnější okamžik přišel bez jakékoliv režie…
Když promluvil syn Bohumila Vávrů. Žádná umělá slova. Prostě syn vzpomínající na svého tátu. Naprosto autenticky. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, viděl jsem, že spoustě lidí vehnal slzy do očí. Mně ten okamžik zůstane také v hlavě. Hlavně pro chvíle, kdy v Senátu rozhodujeme o vyslání našich vojáků do zahraniční mise.
Ve svém projevu jsem mluvil o tom, že mír, svoboda a demokracie nejsou samozřejmost. Dění kolem nás nám to v posledních letech připomíná možná naléhavěji, než bychom si přáli.
A že vedle otázky, co má pro naši bezpečnost udělat stát, armáda nebo parlament, existují ještě mnohem osobnější otázky:
Co by byl ochoten udělat každý z nás?
O kolik svého pohodlí bychom byli ochotni přijít? Co bychom dokázali podstoupit pro bezpečí své rodiny, svých blízkých a své země?
Bohumil Vávrů při službě své vlasti zaplatil cenu nejvyšší.
I proto dnes při hlasování v Senátu o vysílání našich vojáků do zahraničních misí nevnímám těch několik řádků usnesení jen jako další bod programu.
K vyslání našich vojáků je potřeba souhlas nadpoloviční většiny všech senátorů. A před takovým rozhodnutím chceme vždy vědět, kam naši vojáci jedou, co tam budou dělat, jaká jim hrozí rizika a jak jsou tato rizika pokryta, aby se v pořádku všichni vrátili a takových pietních okamžiků bylo co nejméně. Aby vláda nic nepodcenila.
Bereme to velmi vážně. Protože za slovem „kontingent“ jsou konkrétní lidé. Něčí synové a dcery. Manželé, manželky, tátové a mámy.
Smyslem musí být nejen splnit misi a přispět k bezpečnosti a stabilitě, ale také udělat maximum pro to, aby se všichni vrátili domů.
Jsem rád, že Český Rudolec na Bohumila Vávrů nezapomíná a že se sem lidé každý rok vracejí.
Velké poděkování vedení obce, Armádě České republiky, Československé obci legionářské, Spolku na podporu válečných veteránů, Davidu Kolaříkovi a všem, kteří dnešní velmi důstojnou vzpomínku připravili.
U pamětního místa nově stojí také lavička. Možná právě ta je krásným symbolem. Člověk se může na chvíli posadit, zastavit se a uvědomit si, že věci, které považujeme za naprosto běžnou součást svého života, někdo před námi vykoupil odvahou, službou a někdy i vlastním životem.
Na takové lidi bychom neměli zapomínat. Ne kvůli minulosti. Kvůli naší budoucnosti.
Čest památce majora in memoriam Bohumila Vávrů.
#ceskyrudolec #bohumilvavru #svoboda
Petra Malá Dušan Lovětínský Český Rudolec Čs. obec legionářská jednota br. Stanislava Berana Jindřichův Hradec 44. lehký motorizovaný prapor
