V minulém díle jsem slíbil, že vysvětlím, jaký je rozdíl mezi tím, když něco řeší Jarda Chalupský, a když totéž řeší senátor Jarda Chalupský.
Na první pohled se může zdát, že je to totéž. Jenže není.
Začnu jedním skutečným příběhem.
Když město opravovalo most přes Nežárku, který spojuje největší městský obvod s centrem Jindřichova Hradce, v projektové dokumentaci chyběla jedna zdánlivá maličkost.
Provizorní lávka pro pěší.
Najednou musely stovky lidí místo několika desítek metrů chodit téměř dva kilometry kolem parku. Maminky s kočárky, senioři, děti, cyklisté. Někteří už to vzdali úplně a začali řeku brodit.
Tehdy mi začaly chodit desítky zpráv.
Nejdřív jsem udělal to, co dělám vždycky.
Neptal jsem se úředníků.
Zeptal jsem se lidí.
Zajímalo mě, jestli jde opravdu o problém většiny obyvatel, nebo jen několika jednotlivců. Protože každý, kdo pracuje pro veřejnost, má omezený čas a energii. Je potřeba ji věnovat tam, kde pomůže nejvíc.
Ukázalo se, že problém je skutečný. Většinový.
A tehdy se ukázal rozdíl mezi Jardou Chalupským a senátorem Jardou Chalupským.
Kdybych byl jen podnikatel, začal bych obvolávat známé, shánět kontakty, zjišťovat možnosti, hledat řešení. Šlo by to. Jen by vše trvalo mnohem déle.
Jenže dnes mám jednu obrovskou výhodu.
Ne kvůli funkci. Kvůli lidem, které jsem díky Senátu poznal.
Radnice tehdy odpověděla, že provizorní lávka stojí asi milion a půl korun a navíc prý s ní má problém Povodí Vltavy. Proto tam není.
Pro mnoho lidí by tím příběh skončil.
Pro mě začal.
Generální ředitel Povodí Vltavy je můj kolega z pracovní komise Senátu Voda-Sucho.
Zvedl jsem telefon.
„Petře, v čem je problém? Opravdu to nejde?“
Odpověď mě překvapila.
„My s lávkou žádný problém nemáme. Jen potřebujeme vědět, jak bude vypadat a co se s ní plánujeme udělat při velké vodě.“
Během několika minut bylo jasno, že první překážka vlastně žádnou překážkou není.
Pak následoval další telefonát.
Prezidentovi Nejvyššího kontrolního úřadu.
Ten mě propojil se Správou státních hmotných rezerv, kterou kontrolují.
Druhý den jsme s předsedou seděli u stolu v Senátu.
Výsledek?
Stát má k dispozici osmnáctimetrové modulární lávky, které lze zapůjčit přibližně za 39 tisíc korun měsíčně.
Stačilo propojit několik odborníků, aby domluvili podrobnosti.
Za deset dnů mohla být lávka na místě.
Ne za milion a půl.
Přibližně za 160 tisíc korun do dokončení stavby.
A přesně tady je ten rozdíl!
Ne v tom, že bych byl chytřejší.
Ale v tom, že práce senátora člověku otevře dveře k lidem, kteří umějí problémy řešit.
Když zavolám, není u telefonu „politik“.
Volá člověk, který chce pomoci lidem ve svém regionu.
A když na druhém konci sedí stejně zapálený odborník, řešení se většinou najde mnohem rychleji.
Samozřejmě ani senátor není kouzelník.
Někdy to nejde.
Někdy zákony nebo okolnosti nepustí.
Ale pokud cesta existuje, chci ji najít.
A dotáhnout vše až do konce.
Možná bych to zvládnul bez senátního vlivu, ale proč by mi někdo bral telefon a vycházel by mi vstříc? Kvůli nějakému neznámému Jardovi Chalupskému?
Kdo je vlastně Jarda Chalupský?
Po minulém článku „Jak se z prodavače telefonů stane senátor?“ mi někteří psali, že bych měl jít raději prodávat telefony. Že jednu takovou od telefonů už zažili. Usmál jsem se.
Vlastně mají pravdu.
Dodnes se občas ujmu zákazníka, poradím mu s výběrem telefonu nebo večer ze záliby opravím nějaký rozbitý mobil. Ta práce mě pořád baví.
Jenže to je jen jeden malý střípek toho, co jsem se v životě naučil a čím se mohu živit.
Na vysoké škole jsem čtyři roky učil management a angličtinu na Fakultě managementu VŠE v Jindřichově Hradci. Chvíli jsem studoval doktorát z financí. Pak přišla nabídka z amerického General Electric. Jako první Čech jsem pracoval v elitním týmu interních auditorů pro legendárního Jacka Welche, tehdy považovaného za manažera století.
Později jsem řídil bankovní platební procesy pro Českou republiku a Slovensko a vedl projekty, které zrychlovaly fungování zákaznických firem. To byla škola, kterou člověk z učebnic nezíská.
Postupně jsem ale zjišťoval, že mi chybí lidé. Koncoví zákazníci. Konzumenti našich služeb.
Ne tabulky.
Ne prezentace.
Lidé.
Odešel jsem podnikat. S kamarádem jsme koupili malou firmu s mobilními telefony. Restrukturalizovali ji. Za pár let jsme se vedle tří mobilních operátorů stali jedničkou v našem regionu. Podnikáme dodnes. Navzdory obrům. Už 23 let.
A možná právě proto mě častěji potkáte na náměstí pod pódiem než na něm.
Raději si povídám s lidmi u kávy, na pouti, na fotbale, u hasičů nebo při sázení stromů než za řečnickým pultem.
Politiku totiž nevnímám jako kariéru.
Beru ji jako pokračování toho, co jsem dělal celý život. A co mohu využít, aby náš region rostl.
Pomáhat lidem řešit problémy.
To, jak přemýšlím, ale nevzniklo ani na vysoké škole, ani v americkém korporátu.
Vznikalo mnohem dřív.
U hasičů. Ve skleníku. A v malé garáži mezi autoveterány.
Můj táta byl velitelem profesionálních hasičů a později starostou dobrovolných hasičů.
Jako malý kluk jsem každé ráno z pavlače fascinovaně sledoval střídání směn.
Denní rozkaz.
Disciplínu.
Pořádek.
Každý věděl, co má dělat.
Když šlo o život, nebyl prostor na výmluvy.
Jen na řešení.
Stejně mě fascinovalo, jak hasiči připravovali techniku na soutěže.
Drobnosti ladili tak dlouho, až „mašina šla na cvrnknutí“, jak říkali. Dotahovali kvalitu.
Možná právě tam jsem pochopil, že dobrý výsledek nikdy nevznikne náhodou.
Pak přišla práce v americkém korporátu.
Projektové řízení.
Procesy.
Řizení kvality.
Později vlastní podnikání.
Tam jsem se naučil jednu zásadní věc.
Každý problém má řešení.
Jen je potřeba najít tu správnou cestu.
A nevzdat to po první překážce.
Když se do něčeho zakousnu, nepustím to, dokud není hotovo.
To už je dnes moje přirozenost.
Stavět se k problémům čelem a řešit je dřív, než přerostou přes hlavu.
Moje životní motto je: „Vezmi osud do svých rukou než to za tebe udělá někdo jiný.“
A pak tu byli dědové.
Jeden celý život pracoval u koní.
Později byl zahradníkem.
Pěstoval rajčata, papriky, okurky, cibuli.
Měl rád lidi.
Rozdal by se pro druhé.
Druhý děda zase renovoval autoveterány.
Tam, kde ostatní viděli hromadu šrotu, on viděl krásné auto, které jen čeká na někoho, kdo mu vrátí život.
Když narazil na problém, zapálil si doutník.
Chvíli přemýšlel.
A pak vždycky našel cestu.
Nebo člověka, který ji znal.
Možná právě od něj jsem si odnesl jednu důležitou vlastnost.
Neříkat, že něco nejde.
Nejdřív zkusit zjistit, jestli to opravdu nejde.
A přesně tak dnes přistupuji ke své práci senátora.
Ne proto, že mám titul před jménem.
Ale proto, že pořád zůstávám Jardou Chalupským.
A ještě jedna poznámka na závěr.
Ano. Prodával jsem telefony. Umím to. A jsem za to rád. Přes dvacet let jsem každý den stál tváří v tvář zákazníkům, poslouchal jejich starosti a hledal pro ně nejlepší řešení. Díky tomu jsme vybudovali prosperující zákaznicky řízené firmy a několik milionových značek.
Upřímně?
Byla to lepší škola pro práci senátora než deset let na radnici nebo v sekretariátu nějaké politické strany.
A co řekla asistentovi reserše pomocí umělé inteligence?
Ing. Jaroslav Chalupský je ekonom, manažer kvality, obchodník a od 10. 10. 2020 také nezávislým svobodomyslným senátorem. Je osobností, která se vymyká tradičním představám o politikovi. Jeho moderní přístup k veřejné službě je založen na otevřenosti, přímém kontaktu s občany a dobrém porozumění potřebám obcí. Namísto kanceláří ho lze potkat v kavárnách, v ulicích a na akcích mezi lidmi. Když se do něčeho pustí, dělá to pořádně, práce je mu zábavou a vždy chce dojít až na vrchol.
