Na okraj aktuální „debaty“ o prezidentovi „mírovém“ a „válkychtivém“: 1. Český ústavní pořádek vůbec neobsahuje institut vyhlášení války, takže prezident republiky nás do ní nemůže zatáhnout. 2. Česká Ústava zakotvuje válečný stav pro případ našeho napadení nebo plnění spojeneckých závazků. O válečném stavu však rozhodují obě komory Parlamentu absolutní většinou hlasů (101 poslanců a 41 senátorů). Prezident republiky v tomto rozhodování žádnou roli nemá. 3. Česká Ústava také upravuje možnost vysílat naše ozbrojené síly do zahraničí, resp. přijímat cizí ozbrojené síly na našem území. Rozhodování o tom však opět přísluší oběma komorám Parlamentu, případně – ve vyjmenovaných situacích – vládě. Prezident republiky nemá žádnou roli ani v tomto rozhodování. 4. Prezident republiky sice rozhoduje o mobilizaci, avšak jednak na návrh a se souhlasem vlády, jednak jen za válečného stavu, o němž rozhodl Parlament. 5. Velitelem Armády ČR je náčelník generálního štábu, kterého prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh vlády. Prezident republiky armádu neřídí, větší vliv má pouze na Hradní stráž, ovšem i tu řídí náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky. 6. Objem finančních prostředků na provoz a vyzbrojování ozbrojených sil určuje zákon o státním rozpočtu, který připravuje vláda a schvaluje Poslanecká sněmovna. Prezident republiky jej může nanejvýše vetovat, i to je však neobvyklé vzhledem k výrazným dopadům na činnost vlády a státu vůbec. 7. Prezident republiky jmenuje a povyšuje generály, schvaluje základní vojenské řády nebo propůjčuje vojenským útvarům prapory. To však nemá žádný vliv na to, je-li „mírotvůrce nebo válečník“. Shrnutí: Náš ústavní pořádek ani právní řád jako takový nesvěřuje prezidentu republiky žádné kompetence, jimiž by mohl „zatáhnout“ Českou republiky do války, i kdyby si to nakrásně přál. Toť názor ústavního právníka Jana Kysely.
