Na volebním mítinku kolegy v Jihlavě na mě vyskočil novinář:
„Pane senátore, co budete dělat s úzkokolejkou? Vypadá to, že je s ní ámen.“
Trochu zaskočen jsem odpověděl:
„To už poslouchám hodně let. Vždycky to ale nějak dopadlo a vláčky jezdily dál…“
Vzpomněl jsem si přitom na velmi chytrého a schopného spolužáka z vejšky, který byl ve vedení JHMD. Před několika lety přiběhl na naši prodejnu telefonů se slovy:
„Dneska jsem položil všechny funkce. Já se nenechám zavřít. Dejte mi nějaký nový telefon a číslo… Já na to kašlu, to už se nedá.“
Ale vláčky stále dál jezdily a navenek se nic nedělo. Proto jsem se ani tentokrát moc nevzrušoval. Úzkokolejka to zase nějak dá.
Jenže tentokrát nedala.
Zkrachovala.
Vlaky přestaly jezdit. Utichla nádraží. Firma v insolvenci, dluhy, zaměstnanci v nejistotě, koleje bez vlaků a kolem spousta lidí s různými zájmy.
A hlavně jedno obrovské nebezpečí: že se majetek JHMD začne rozprodávat po částech. Koleje jednomu, budovy druhému, vozidla třetímu… A z unikátní úzkokolejky už nikdy nebude jedna funkční železnice.
To jsem si neuměl představit.
Co nám vlastně v tom našem krásném, ale ekonomicky slabším regionu zbude jako turistické lákadlo, když přijdeme i o vláčky, za kterými sem jezdí lidé z celé republiky?
Trať se táhne od Obrataně na Vysočině až do Nové Bystřice v jižních Čechách. Dva kraje, dva hejtmani, šestnáct starostů podél trati. A celá v mém senátním obvodu.
Vyhrnul jsem si rukávy a začal systematicky pracovat na tom, aby úzkokolejka přežila.
Jeden novinář mi tehdy dal nálepku „Patron úzkokolejky“.
Docela to sedělo.
Senátor nemá podbíječku, lokomotivu ani krajský rozpočet. Nemůže insolvenčnímu správci poručit, komu má co prodat. Nemůže za druhé hýbat rukama. Může ale udělat něco jiného: dát věci vizi řešení, směr, propojovat lidi, otevírat dveře, hledat spojence, odklízet překážky a hlavně nenechat problém usnout.
A přesně to jsem následující tři roky dělal.
NEJDŘÍV JSEM POTŘEBOVAL VĚDĚT, JAK MOC LIDÉ O VLÁČKY STOJÍ
Inicioval jsem proto petici za záchranu úzkokolejky.
Podepsalo ji přes 6 200 lidí.
To byl zlom. Zachránit úzkokolejku už nebyl jen názor jednoho senátora. Byl za mnou pořádně silný hlas lidí z obcí kolem trati.
A s tím už se dalo vyrazit za těmi, bez kterých záchrana nebyla možná.
První důležitá cesta vedla na hejtmanství Vysočiny za hejtmanem Víťou Schrekem a náměstkem pro dopravu Mirkem Houškou.
Právě tam začala dostávat konkrétní obrysy představa nové úzkokolejky s ekonomicky únosným provozem.
Ne každodenní dopravní obslužnost za každou cenu, ale hlavně turistická železnice od Velikonoc po Martina na bílém koni.
Vysočina přitom měla s JHMD za sebou spoustu problémů. Přesto na nové podobě úzkokolejky odpracovala velký kus práce a nabídla pomocnou ruku.
Pak jsem objížděl starosty kolem trati. Až na jednu výjimku mluvili stejně: zachránit a prodat novému majiteli.
V Praze Na Příkopech jsem jednal s insolvenční správkyní, v Jindřichově Hradci s insolvenčním správcem. Chápali veřejný zájem podpořený tisíci podpisů. Jenže insolvenční právo má svoje pravidla. Věřitelé chtějí zpátky co nejvíc ze svých peněz. Prachy na prvním místě, pak možná verejný zájem.
Nestačilo tedy říkat: „Vláčky jsou krásné, zachraňme je.“
Musel se najít někdo, kdo položí na stůl skutečné peníze.
Chodil jsem proto za lidmi v dílnách i za potenciálními investory. Snažil jsem se, aby existovali vážní zájemci, kteří mají nejen vztah k železnici, ale také kalkulačku v ruce.
A pak jsem šel o patro výš.
Ve věřitelském výboru seděli zástupci státu, a tak jsem psal ministrům Kupkovi, Jurečkovi a Bartošovi. Když se věci nehýbaly, dostal jsem téma do Senátu parlamentu ČR.
A nakonec se za úzkokolejku postavil celý senátní výbor pro Územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí.
Přijali jsme usnesení podporující její zachování jako technicko-historického unikátu důležitého pro rozvoj regionu a odkaz našim dětem.
Najednou už nešlo o lokální problém několika vesnic někde na jihu republiky. O úzkokolejce se mluvilo v médiích, věděli o ní ministři, Senát i soud.
Přesně to jsme potřebovali.
PAK JSME VJELI NA SLEPOU KOLEJ
Část lidí totiž stále věřila, že se zkrachovalé JHMD podaří reorganizovat.
Obce měly vložit veřejné peníze, odkoupit koleje a nemovitosti, někdo jiný měl držet licence, další subjekt servisovat trať a další firma na pronajatých kolejích jezdit.
Jako podnikateli mi to nedávalo vůbec smysl.
Příliš mnoho subjektů. Příliš mnoho smluv. Příliš mnoho vzájemných závislostí. Jedna věc se zadrhne – a vlaky stojí. A všichni se začnou hádat.
A hlavně jsem od začátku zastával jednoduchý princip:
Soukromé dluhy nemají platit občané ze svých daní ani z městských peněz.
Potřebujeme nového soukromého investora, který koupí úzkokolejku za svoje peníze. Pokud možno celou. A postaví ji znovu na nohy.
Na zastupitelstvu Jindřichova Hradce jsem byl jediný, kdo pro tehdejší konstrukci reorganizace nehlasoval.
Trvalo další rok, než se ukázalo, že to byla opravdu slepá kolej.
Krátký zkušební provoz v rámci reorganizace u Nové Bystřice skončil spory mezi jeho aktéry. Insolvenční soud tomu později trefně říkal „test reality“.
A byli jsme zpátky tam, kde jsem chtěl být od začátku:
Jeden schopný soukromý investor. Úzkokolejka vcelku. A nový začátek.
A PAK PŘIŠLA ZPRÁVA, NA KTEROU JSME ČEKALI TŘI ROKY
Máme kupce!
Vláčkaře, který má srdce na kolejích, ale zároveň umí počítat.
A hlavně – bere úzkokolejku jako celek.
Novým vlastníkem se stal Albert Fikáček se společností Gepard Express. Do nové životní etapy úzkokolejky vložil velké desítky milionů korun vlastních peněz.
Měl prý ještě dost uvíznutých peněz ve vysoutěženém obchodu s Českými drahami za odprodej vagónú pro stáť, se kterými jsem řikal, že rád okamžitě pomohu, aby se to rozhýbalo a peníze přišly, i kdbych měl na ředitelství ČD přespávat, ale pokyn se do toho vložit jsem nedostal.
Teprve tehdy jsem si ale pořádně oddechl.
Nemožné se začalo stávat skutečností.
Dnes je snadné říct:
„Zachránili jsme úzkokolejku.“
Jenže takhle jednoduché to nikdy není.
Bez insolvenčních správců a soudu, věřitelů, zaměstnanců, starostů, ministrů, kolegů senátorů, tisíců petentů a především investora ochotného riskovat vlastní peníze by vláčky znovu nevyjely.
Moje role byla jiná.
Tři roky držet všechny důležité hráče u jednoho problému. Propojovat je. Otevírat dveře. Tlačit věci správným směrem. Hájit variantu, které jsem od začátku věřil – nerozřezat úzkokolejku na kusy, ale zachovat ji jako jeden funkční celek a najít pro ni nového soukromého majitele.
Trochu jako pohádka o slepičce a kohoutkovi. Jeden může udělat tohle, druhý tamto, třetí má peníze, čtvrtý pravomoc, pátý potřebný podpis.
Jen je někdo musí dostat ke společnému cíli.
A právě tady vidím jednu z nejdůležitějších rolí senátora.
Senátor je také velvyslancem svého regionu.
Nemusí mít v ruce razítko ani miliardy v rozpočtu. Musí ale vědět, komu zavolat. Které dveře otevřít. Koho spojit s kým. Musí umět pro řešení získat další lidi a hlavně vydržet ve chvíli, kdy ostatní říkají, že už to nemá cenu.
Dokud se z „to nejde, je konec“ nestane „povedlo se“.
A tady se to povedlo.
Po letech ticha se před přejezdem zase ozvalo houkání.
🚂 Úzkokolejka přežila.
A hlavně – zůstala celá.
S novým majitelem začala svoji novou životní etapu. Teď už je to především na něm. Držím Albertu Fikáčkovi palce, aby měl dost svobody uskutečnit svoje nápady, držel zdravou podnikatelskou linku a podařilo se mu z vláčků znovu udělat jednu z největších atrakcí našeho regionu. Aby nesklouzl do modelu „Čajánek“.
Protože některé věci, když je jednou rozeberete na kusy, už nikdy neposkládáte zpátky.
Úzkokolejku jsme rozřezat nenechali. 🚂
Pomyslně připíjím na dobrou úzkorozchodnou budoucnost a třeba se povede díky vláčkům propojit pro tutisty i naše regionální pivovary.
