„Miloši, kluci, co mi pomohli sehnat kilometry látky na šití roušek, mi teď volali, že sehnali nedostatkové plicní ventilátory, potřebuju poradit, na koho je mám nasměrovat…“
To byla jedna z mých prvních senátních výzev.
Bohužel musím hned na úvod říct, že tato nebyla úspěšná. Přes covidový nákupčí tým na ministerstvu a přes Hamáčka jsem se dostal až k Prymulovi, který to měl začít řešit.
Ráno ale otevřu internet a tam rezignace Prymuly. Porušoval vlastní pravidla lockdownu pro restaurace. Odpoledne už byly bohužel ventilátory z Izraele pryč, protože se o ně pral celý svět.
Covid už nikdy víc!
Na některé věci však člověk už nezapomene. Sedíte v restauraci na oběd. Jste zdravý. Jenže nemáte v telefonu „tečku“. Musíte odejít. Jste vykázáni. Jak ponižující pocit. Teprve v ten okamžik člověk pochopí některé kapitoly z dějepisu.
Mně se to stalo. Stejně jako jsem nemohl jít s kolegy na pracovní jednání do kavárny. A moje dcera? Ta jednou seděla venku na lavičce před obchodním centrem a sama jedla svoji svačinu, zatímco její sportovní tým šel společně na normální oběd pro očkované.
Jako rodiči je vám z toho naprosto zle!
Proč? Protože je prokazatelně zdravá, ostatní jsou zdraví, ale nemá očkování, nemá „tečku“.
Co na tom, že jsme covid přirozeně prodělali a měli jsme protilátky.
🐑🐑🐑
Dnes už se tomu skoro nechce věřit. Zavřené školy. Zavřené obchody. Zavřené restaurace. Prázdná náměstí. Senioři na sklonku života bez návštěv svých blízkých. Děti zavřené doma před počítači.
Roušky. Respirátory. Testy. Karantény. Lockdowny.
A nekonečný proud zákazů, příkazů a nařízení, ve kterých se občas přestávali orientovat i ti, kteří je vydávali. Ráno tak, večer podle nevole na sociálních sítích jinak.
Kam vítr, tam červený svetr…
Drobní podnikatelé, živnostníci a malé firmy byli na odpis. Stát „uzamkl“ jejich pokladny, znemožnil podnikání. Nulové tržby! Náklady však zůstaly – stálé platby typu nájem, výplaty zaměstnancům, odvody, voda, plyn, topení, elektřina atd.
Podnikatelský sektor, který do té doby živil sám sebe a ještě stát, se o sebe najednou nemohl postarat. Dostal umělou svěrací kazajku…
COVID byl vážný problém. O tom nikdo nepochybuje. Lidé umírali. Nemocnice byly pod obrovským tlakem. Lékaři a zdravotníci pracovali na hranici svých sil.
Postupně jsem ale začal mít stále větší obavy ještě z něčeho jiného. Z toho, co všechno jsme schopni ze strachu dovolit státu.
Hned první měsíce mého mandátu mi ukázaly, že je potřeba naplno využít sílu Senátu a rozumně se zastat lidí proti čím dál většímu útisku a diskriminaci. Hlavně často naprosto nesmyslnému.
🐑🐑🐑
V únoru 2021 přišel pandemický zákon. Četl jsem ho a vůbec se mi nelíbil.
Další pravomoci. Další omezení. Vysoké sankce. Další možnost rozhodovat o životech milionů lidí z centra. Možnost nekompromisně zamačknout kohokoli z nás.
A já jsem říkal: Tak to ne! Jsme na začátku velmi špatné a nebezpečné cesty.
Nebyl jsem proti boji s covidem. Byl jsem proti tomu, aby se mimořádná situace stala záminkou k mimořádné moci státu. Aby si úředníci ulehčovali život na úkor ostatních.
Byl jsem proti způsobu, jakým chtěl stát s covidem bojovat.
Už tehdy jsem v Senátu říkal, že vláda svým neumětelstvím prohospodařila důvěru lidí. A bez důvěry můžete vydávat jedno nařízení za druhým, ale lidé vám stejně přestanou věřit. Nebudou vám NASLOUCHAT a už vůbec vás nebudou POSLOUCHAT.
Na vesnicích se vesele hrál tenis, v traktoru se houpala zaprášená rouška na zrcátku s argumentací: „Na covid nemáme čas, je třeba sklízet…“
Proto jsem chtěl úplně jiný přístup. Maximum informací do terénu a maximální podporu z centra. Konkrétní problémy musí řešit lidé, kteří znají situaci přímo v terénu. A ti si nejlépe řeknou, co potřebují. Pak to ale červený svetr musí okamžitě dodat a zařídit.
Starosta zná svoji obec. Ví, co je třeba. Je u toho. Ředitel nemocnice zná svoji nemocnici. Lékař zná svého pacienta.
A společně mají něco, co tehdejší vládní představitelé po měsících zmatků a televizních vystoupení postupně ztráceli.
Důvěru lidí.
🐑🐑🐑
Hlasoval jsem pro zamítnutí pandemického zákona. Jenže tím to teprve začalo.
Přicházela další opatření. Malý obchodník musel zavřít krám, zatímco v supermarketu mohly nakupovat tisíce lidí. Farmářské trhy byly zakázané. Omezovalo se cestování. Měnila se pravidla návratu českých občanů domů.
A stát začal rozdělovat lidi podle toho, zda splňují právě platnou podmínku.
Očkovaný / neočkovaný.
S tečkou / bez tečky.
Já jsem očkovaný nebyl. Covid jsem prodělal. Stejně jako moje rodina. Měl jsem protilátky a opakovaně jsem mohl doložit, že jsem zdravý.
Přesto jsem na vlastní kůži poznal, jak ponižující je být ve vlastní zemi označen za člověka, který někam nesmí. Ne proto, že je nemocný. Ale protože nesplnil státem stanovenou podmínku.
Covid jasně odhalil, jak nebezpečně snadno může společnost přijmout diskriminaci, pokud ji vláda dokáže zdůvodnit strachem. A takzvaným větším dobrem pro druhé.
🐑🐑🐑
Proto jsme se jako senátoři opakovaně obraceli také na Ústavní soud. A ten nám dával za pravdu.
Kvůli rozdílnému zacházení s malými obchody a velkými řetězci. Kvůli krizovým opatřením. Kvůli podmínkám návratu českých občanů do vlastní země. Kvůli farmářským trhům. Kvůli pandemickému zákonu. A později také kvůli povinnému očkování některých profesí.
Ne proto, že bychom chtěli bojovat proti lékařům. Ale protože někdo musí hlídat i stát.
A právě v krizi ho musí hlídat dvojnásob.
🐑🐑🐑
Otázka očkování? Tady chci být úplně přesný.
Nikdy jsem nebyl proti očkování jako takovému. Nejsem ani proti standardním, dlouhodobě prověřeným povinným očkováním, pokud jejich použití dává smysl a zdravotní stav člověka je individuálně v daný okamžik posouzen.
A nebyl jsem ani proti tomu, aby se lidé nechali očkovat proti covidu, pokud se pro to po zvážení přínosů a rizik sami rozhodli.
Byl jsem ale zásadně proti plošnému a direktivnímu očkování hlava nehlava!
Proti tomu, aby se z vážného zdravotního rozhodnutí stala skoro marketingová akce. Očkování na nádraží. Očkování bez toho, aby člověk svůj aktuální zdravotní stav předem důkladně probral se svým lékařem. Motivování lidi nejrůznějšími odměnami.
A když má stát na některé profese páky, začne prosazovat svoji vůli silou. Začne některým profesím dávat nůž na krk:
BUĎ SE NECHÁŠ NAOČKOVAT, NEBO SI HLEDEJ JINOU PRÁCI.
To už pro mě byla naprosto červená čára.
Policisté.
Vojáci.
Zdravotníci.
Učitelé.
Lidé, kterým jsme na začátku pandemie tleskali, byli jim vděční a říkali jim hrdinové…
To pro mě bylo naprosto nepřijatelné.
Proto jsem byl mezi senátory, kteří požadovali přezkoumání povinného očkování Ústavním soudem.
O zdraví člověka nesmí rozhodovat politický nátlak. O svém zdraví si musí rozhodovat každý člověk sám po širší konzultaci především se svým lékařem.
🐑🐑🐑
Covid měl ještě jednu tvář. Nebyla v tomto případě až tak skrytá.
Peníze. Obrovské sumy peněz.
V nouzi stát nakupoval ochranné prostředky za ceny, nad kterými zůstával rozum stát.
Objevovaly se neprůhledné obchody, předražené dodávky a velmi podivné mechanismy plateb za zdravotnický materiál. Podtržené klaněním se na letišti.
A právě tady Senát také řekl NE neprůhlednému financování roušek a testů zdravotními pojišťovnami přímo firmám s neprůhlednou strukturou a koncovkou v daňových rájích.
Krize není omluvenka pro šlendrián a zlodějiny za bílého dne.
🐑🐑🐑
Dva roky covidu. Dva roky omezení.
Děti přišly o kus normálního školního života. Učni o praxi. Podnikatelé o příjmy. Senioři o čas se svými rodinami. A společnost o velký kus vzájemné důvěry.
Na stole byl znovu pandemický zákon. Tentokrát už jsem vůbec neváhal. Znovu jsem řekl NE.
Senát novelu pandemického zákona zamítl.
A když jsem ten večer odjížděl ze Senátu domů, jel jsem s dobrým pocitem.
Ne proto, že bychom porazili vládu. Ne proto, že by zvítězili očkovaní nebo neočkovaní. A už vůbec ne proto, že bychom porazili covid.
Měl jsem dobrý pocit z něčeho mnohem důležitějšího.
Senát udělal přesně to, k čemu ho máme.
Zatáhl za brzdu.
🐑🐑🐑
COVID je dnes pryč. Ale tu dobu bychom zapomenout neměli.
Ukázala nám totiž, jak rychle dokáže strach změnit společnost. Jak snadno začneme lidi rozdělovat. Jak snadno přijmeme věci, které by nám ještě před několika měsíci připadaly nepřijatelné.
A také jak důležité je, aby ve státě existoval někdo, kdo se dokáže postavit proti proudu a říct:
Dost! Tohle už je NO GO!
Od toho máme Ústavu. Od toho máme soudy. A od toho máme Senát. Osmdesát jedna moudrých zástupců svých regionů.
Senátor totiž nemá jen pomáhat postavit lávku, zachránit vojenskou posádku, úzkokolejku nebo řešit problémy lidí ve svém regionu.
Má ještě důležitější úkol. Chránit lidi před přílišnou mocí a nepromyšlenostmi vlády.
A právě v těžkých dobách se pozná, jestli tuhle práci dokáže dělat.
Já jsem presvědčen, že jsme obstáli a odpracovali maximum.
Rešerše AI:
