Někdy není největším úspěchem něco nového postavit. Někdy je mnohem důležitější zabránit tomu, aby region přišel o něco, co už má.
V minulém díle jsem vám vyprávěl, jaký je rozdíl mezi Jardou Chalupským a senátorem Jardou Chalupským. Že člověk může mít chuť něco změnit, zkušenosti i energii, ale senátorský mandát mu k tomu přidává ještě jednu důležitou věc: možnost dostat regionální problém ke stolu lidí, kteří o něm skutečně mohou rozhodnout.
Dnes vám povím jeden skutečný příběh. Začal jako stížnost několika lidí z malé obce. A skončil bojem o to, aby Jindřichův Hradec nepřišel o svoji vojenskou posádku.
Problémy si nehledám. Lidé mi je nosí sami.
Legislativní práce mám v Senátu dost. Běžně nám každý měsíc prochází rukama 20 až 30 novel zákonů a dalších tisků. Proto nejezdím po regionu a nehledám, kde bych mohl vytvořit další problém k řešení. Je to většinou přesně naopak.
Lidé si mě najdou sami.
A když zjistím, že je problém vážný, týká se většího množství lidí a já s ním mohu něco udělat, dostává u mě prioritu.
Tohle je jedna rovina mojí práce – doma v regionu. Jenže k ní mám ještě svoje druhé pracoviště v Praze. Senát.
Jen náš Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí se během mého mandátu sešel už 63 krát.
Každý měsíc Senátem procházejí desítky zákonů, evropských předpisů, mezinárodních smluv a dalších dokumentů. Jen v předchozím dvouletém funkčním období 2022–2024 proběhlo 808 hlasování a moje účast na nich byla 92,45 procenta. Patřím tím mezi nejaktivnější senátory. Zajímavé rozpravy s různými úhly pohledu na věc mě baví.
Hlasování je ale až poslední část práce. Když nějaký návrh dostanu jako zpravodaj na starost, nestačí přijít do jednacího sálu a zmáčknout tlačítko. Musím ho prostudovat, projednat s odborníky, ministerstvy a kolegy, hledat rizika a dopady a potom ho představit ostatním senátorům a doporučit, jak s ním naložit.
Můj pracovní týden proto často vypadá trochu jako kyvadlo.
Praha – Jindřichohradecko – Pelhřimovsko – Praha.
Za šest let jsem po našem regionu najel zhruba 147 tisíc kilometrů. Není to tedy o teplém křesílku v Praze, ale spíš o autosedačce v autě a být stále na cestách za lidmi.
A když někdo přijde s problémem, který se týká stovek nebo tisíců lidí, moc se mě neptá, co zrovna do kdy musím dodělat.
A vlastně je to tak správně.
Podobně to mám s návštěvami obcí a nejrůznějších akcí. Nikam se necpu. Když mě někdo pozve, snažím se upravit diář tak, abych mohl přijet. A nemusí mě zvát starosta. Pozvat mě mohou hasiči, spolek, podnikatel nebo obyčejní lidé z obce. Když to alespoň trochu jde, snažím se lidem vyhovět sedm dní v týdnu.
Protože senátor podle mě nemá být člověk, který jednou za čas přijede na pódium pronést projev. Má být někdo, komu můžete kdykoli zavolat, když se něco opravdu děje.
A přesně tak začal i následující příběh.
Příběh jedné hrdinky zastupitelky Simony, která našla odvahu a nebála se ozvat. A nejen to. Vzala na sebe veškerou pozornost, nekomfort a požádala o pomoc. A byla v čele řešení člunkovského problému až do zdárného konce. Jen s radami, správným postupem, jak na to. S naší dopomocí. To díky ní dnes už obec může fungovat standardně.
Pane senátore, potřebujeme pomoc…
Byl jsem tehdy na začátku mého mandátu a obrátili se na mě zastupitelé malé obce Člunek nedaleko Jindřichova Hradce v čele se Simonou. Byli v opozici a zároveň působili v kontrolním výboru. Popsali mi poměry, které rozhodně nevypadaly jako standardně fungující samospráva.
Podle jejich podnětu dlouholetý starosta využíval prostředky obce i k soukromým účelům, svérázně hospodařil, s ostatními zastupiteli příliš nekomunikoval, odmítal některé věci zaznamenávat do zápisů, nepřebíral doporučenou poštu a problémy byly dokonce i s přístupem kontrolního výboru k účetnictví.
Situaci navíc komplikovalo, že významnou část zastupitelstva tvořili starostovi věrní.
Dostal jsem písemnou stížnost obsahující zhruba deset konkrétních bodů a žádost o pomoc. Několik hodin jsem telefonoval a zjišťoval, jaké jsou možnosti. Potom jsem celý materiál poslal člověku, kterého považuji v této oblasti za jednu z největších autorit – profesorovi, který se podílel na znění zákona o obcích.
Za dva dny mi zavolal.
„Pane senátore, tam je toho špatně tolik, že vlastně nevím, kde začít. Nejlepší by bylo odvolat starostu.“
Odpověděl jsem mu: „To se dobře řekne. Ale podstatně hůř udělá, když velkou část zastupitelstva tvoří lidé, kteří jsou k němu loajální víc než rodina.“
A do toho všeho běžel covid. Úřady fungovaly omezeně, jednání zastupitelstev měla nejrůznější režimy a dostat na místo nějakou rychlou ministerskou kontrolu nebylo vůbec jednoduché.
Myslel jsem si, že řeším problém jedné malé obce. Ale byla to jen špička ledovce.
Telefon mi zazvonil podruhé.
Najednou už nešlo jen o Člunek, Lomy… Volal mi známý, který spolupracoval s armádou.
A v tu chvíli začalo být opravdu horko.
Ukázalo se totiž, že spor má ještě jednu, mnohem větší rovinu. Na území Člunku/Lomy a dalších obcí leží vojenská cvičební střelnice, kterou potřebuje ke svému výcviku jindřichohradecký 44. lehký motorizovaný prapor. A vedení obce začalo podnikat právní kroky, které mohly vojákům přístup na střelnici zásadně komplikovat. Za sporem byla otázka pozemků a jejich budoucího využití. Vedení obce by je mohlo zajímavě zpeněžit. V tu chvíli už nešlo pouze o fungování jedné malé samosprávy.
Ve hře začala být budoucnost celé jindřichohradecké vojenské posádky.
Vojáci potřebují cvičit. Pokud jim vezmete místo, kde mohou plnit výcvikové úkoly, armáda začne logicky hledat jiné řešení. A jiné řešení může znamenat také jiné město. Bechyň.
Najednou jsme tedy nehovořili jen o starostovi jedné obce. Hovořili jsme o přibližně 650 vojácích a dalších lidech spojených s posádkou – a samozřejmě o jejich rodinách.
Šest set padesát lidí není jen číslo v tabulce.
Tady se ve mně okamžitě ozval podnikatel. Protože člověk, který celý život podniká mezi lidmi, nepotřebuje složitou ekonomickou studii, aby pochopil, co by odchod takového množství lidí znamenal.
Voják dostane výplatu. Pak jde koupit jídlo. Zaplatí bydlení. Jeho žena nebo muž pracují. Děti chodí do školy, na sport nebo do kroužků. Rodina jde do restaurace, koupí boty, opraví auto, objedná řemeslníka, zajde ke kadeřnici. Peníze se v místní ekonomice točí dál.
Posádka proto není jen několik stovek vojáků za zdí kasáren. Je součástí ekonomického organismu města.
A spolu s rodinami už nehovoříme o stovkách, ale potenciálně o více než tisícovce lidí nějakým způsobem spojených s životem Jindřichova Hradce a okolí.
Kdyby posádka odešla, nezmizeli by jen vojáci. Zmizela by část zákazníků místních obchodů, restaurací a služeb. Část dětí ze škol a sportovních klubů. Část lidí, kteří tady žijí, utrácejí své peníze a vytvářejí život města.
Zůstala by tu velká kasárna v majetku státu. Co s nimi stát jednou udělá, už město nemusí být schopno příliš ovlivnit.
Pro NÁŠ region proto existoval jediný dobrý výsledek – střelnice musí fungovat a vojáci musí zůstat v Jindřichově Hradci.
Následující dny byly docela divoké. Schůzky. Telefonáty. Ministerstva. Armáda. Obce. Zastupitelstva. Média.
Snažil jsem se dostat k jednomu stolu všechny, kteří mohli problém skutečně vyřešit. Domlouvali jsme jednání mezi obcí, armádou a Ministerstvem obrany. Mluvil jsem se zastupiteli. Jezdil na jednání. Vysvětloval problém médiím.
Jenže v Člunku jsme pořád měli ještě jeden problém.
Starostu.
Navíc tehdejší covidová pravidla poskytovala neuvěřitelné množství možností, jak jednání komplikovat. Jednou bylo svoláno prezenční zastupitelstvo do malé místnosti. Pak bylo zrušeno a mělo být distančně online. Těsně před konáním se podmínky zase změnily.
Nakonec mělo být o několik týdnů později zastupitelstvo v kulturním domě v sousední místní části.
Tentokrát jsem tam byl osobně.
Ne proto, abych lidem v Člunku říkal, koho mají volit nebo koho mají odvolat. To senátorovi nepřísluší. Ale proto, aby místní lidé dostali možnost svobodně mluvit, aby opoziční zastupitelé mohli vykonávat svoji práci a aby demokraticky zvolená samospráva fungovala tak, jak podle zákona fungovat má.
Případ už byl navíc veřejně vidět. Mluvil jsem o něm s médii, psal jsem o něm a opoziční zastupitelé mezitím dál jednali.
Nakonec se podařilo svolat řádné zastupitelstvo. Přišlo hodně lidí z Člunku i Lomů.
A stalo se něco, co mám na komunální politice vlastně rád.
Lidé si svoje problémy řekli přímo do očí. Slušně. Veřejně. Před svými sousedy.
Tlak byl nakonec tak velký, že zastupitelé starostu přeci jen odvolali a dokonce na místě rezignoval na své funkce i zastupitel-právník, který starostovi v celé věci radil. Občané dostali nové vedení z řad tehdejších opozičních zastupitelů. Obec začala znovu normálně fungovat.
Podařilo se dohodnout podmínky dalšího fungování vojenské střelnice.
A vojáci zůstali.
Po dalších komunálních volbách vzniklo nové zastupitelstvo a Člunek se dnes dál normálně rozvíjí.
Když se na ten příběh dívám s odstupem, je na něm zajímavé ještě něco jiného.
Lidé z malé obce mě požádali, abych jim pomohl s jejich starostou. Jenže když začnete problém rozplétat, někdy zjistíte, že na druhém konci provázku visí něco mnohem většího.
V ten okamžik se podle mě pozná, k čemu může být regionu dobrý senátor.
Nestačí vyřešit papír, který vám někdo položil na stůl. Musíte se podívat o několik kroků dopředu a položit si jednoduchou otázku:
Co se stane, když to necháme být?
V tomto případě jsem odpověď viděl skoro okamžitě. Malá obec rozhádaná sama se sebou. Ohrožená střelnice. Vojenský útvar bez odpovídajícího prostoru pro výcvik. A nakonec možnost, že Jindřichův Hradec přijde o stovky vojáků, jejich rodiny a významnou část kupní síly.
To už nebyl problém Člunku.
To byl problém NAŠEHO regionu.
A proto jsme ho museli vyřešit.
Protože region neroste jen tím, co do něj nového přivedeme. Roste také tím, co si dokážeme udržet. A roste také odvahou lidí, kterým na kvalitě života v obci záleží.
Někdy je právě tohle ta část práce senátora, kterou na televizních kamerách ani při hlasování v Senátu neuvidíte.
Ale doma je sakra znát.
