Přemýšlím, kde vlastně začala moje cesta do Senátu, protože o politické kariéře jsem nikdy neuvažoval. Vždy mě živila služba zákazníkovi. Od vejšky se živím sám. Mám své podnikání, rodinu, několik úspěšných značek a práce bylo vždy víc než dost. Politiku jsem sledoval spíš jen jako běžný občan. Nadávali jsme na ni s byznysovým parťákem ráno u kávy.
Vybudoval jsem firmu, nastavil všechny procesy a pak se zabydlel v prodejnách v Jindřichově Hradci a v Pelhřimově mezi zákazníky, abych jim mohl pomáhat vybrat přesně ten telefon a služby, které potřebují. Abych si s nimi mohl povídat a zároveň dolaďovat nastavení naší firmy dle potřeb zákazníků. V učebnicích tomu řikají zákaznicky řízená firma. A na konci dne přišel navíc ten uspokojivý pocit, kolik peněz v pokladně a na účtu naše služby přináší.
Vážím si řemesel a všech, kdo něco umí nejen hlavou, ale i rukama. Jsem proto hrdý, že umím dobře poradit s telefonem, ale i ho třeba opravit. Je totiž rozdíl mezi prodavačem a podavačem…
Pak ale přišlo jaro roku 2019.
Po Jindřichově Hradci se začala šířit zpráva, že se do bytového domu „Vorlíček“ v Nežárecké ulici chystá nastěhovat sedmadvacet problémových rodin z Kladna. Někdo tvrdil dvacet, jiný třicet. Kolovaly nejrůznější zvěsti, emoce rostly a lidé začínali mít strach o budoucnost své čtvrti, spádových škol i celého města.
Jako opozičnímu zastupiteli mi začaly chodit e-maily s prosbou o pomoc. Protože jsme byli akčnější než vedení města.
A já udělal přesně to, co jsem byl celý život zvyklý dělat jako manažer, procesní auditor a podnikatel. Nezačal jsem vykřikovat. Nezačal jsem svolávat demonstrace. Nezačal jsem hledat viníky. Verbálně kolem sebe cákat.
Vyhrnul jsem si rukávy a začal na tom problému pracovat.
Začal jsem hledat fakta. Obeslal jsem rodiny z celé lokality, abych zjistil, jestli jde jen o několik hlasitých názorů, nebo o skutečný problém. Vypravili jsme se do Kladna zjistit, jak podobné ubytovací projekty fungují v praxi a co může Jindřichovu Hradci reálně hrozit.
Mluvil jsem s odborníky, kamarády v místě, nastudoval zákony a snažil se pochopit, co město může udělat a kde naopak naráží na hranice svých pravomocí.
Brzy se ukázalo, že nejde jen o jeden dům.
Otevíralo se mnohem větší téma – obchod s chudobou. Systém, na kterém někteří snadno vydělávají obrovské peníze, zatímco jeho negativní důsledky nesou obyvatelé měst a obcí.
Postupně se kolem celé věci začali spojovat lidé. Sousedé, odborníci, zastupitelé, novináři i další občané. Každý přinesl svoji trochu do mlýna. Někdo informace, někdo zkušenosti, někdo odvahu nahlas pojmenovat problém.
A znovu se mi potvrdilo něco, na čem stavím dodnes.
Když se spojí slušní lidé, kteří mají společný cíl a zvolí správnou cestu, dokážou změnit i věci, které na začátku vypadají téměř nemožně.
Nakonec se podařilo zabránit tomu, aby v domě vznikla plánovaná ubytovna. Starosta po složitých jednáních domluvil poloviční cenu a město dům odkoupilo. Já jsem si mezi tím nechal udělat právní rozbor s desítkou opatření, jak se město může proti nájezdníkům účinně bránit. Od začátku jsem nevěřil, že nelze nic dělat a nezbývá než trpět.
Vedení města mě nakonec vyšplouchlo a domluvený právní rozbor odmítlo zaplatit. Holt byl jsem opozičník 🙂 Zaplatil jsem ho tedy z vlastní kapsy. Skoro 60 tisíc Kč a dodnes ho mám v šuplíku připraven, kdyby ho bylo potřeba. Nicméně, problém s ubytovnou byl prozatím vyřešen.
Nebyla to moje výhra. Byla to výhra všech, kteří odmítli jen přihlížet.
Tahle zkušenost mě utvrdila ve dvou věcech. Zaprvé, že byznysový a racionální přistup funguje i ve veřejné sféře a že zadruhé, některé problémy nelze vyřešit na radnici. O to méně, když má radnice jiné zájmy.
Můžete zmírnit následky, ale jejich skutečné příčiny vznikají úplně jinde.
Jako podnikatel jsem zvyklý problémy nejen hasit, ale hlavně odstraňovat jejich příčiny. A tady se ukázalo, že pokud chceme skutečně omezit obchod s chudobou, nestačí řešit jednotlivé domy. Je potřeba změnit pravidla, která ho umožňují. A ta vznikají v Parlamentu.
Dodnes rád používám jedno přirovnání.
I mohutnou Amazonku zastavíte pouhou dlaní, když stojíte u jejího pramene.
Stejně je to s politikou. Čím blíž jste místu, kde vznikají zákony, tím větší šanci máte měnit věci od jejich příčiny, ne až od následků.
Když pak o rok později přišla přiležitost kandidovat do Senátu proti dlouholetému předsedovi Senátu Milanu Štěchovi, řada lidí si klepala na čelo. Konkurenti se báli ostudné volební porážky.
Já se konkurence herců a těžkých politických vah nebál. Nebál jsem se výprasku. Mně se vybavila právě Nežárecká ulice. Neviděl jsem před sebou politický souboj ale zajímavou výzvu. Další problém, který stojí za to zkusit uchopit po mém a vyřešit. Díky podpoře lidí to opět dopadlo.
Tehdy se začala psát cesta, která mě z prodejny telefonů dovedla až do Senátu. Dala mi možnost povídat si a pomáhat daleko většímu množství lidí. S daleko většími problémy. Podle mého životního motta: „Vezmi svůj osud do svých rukou, než to za tebe udělá někdo jiný.“
Minule jsme si řekli, proč jsem se rozhodl obhajovat a pokračovat v práci pro náš region. Dnes jsem odhalil, kde začala moje cesta do Senátu a příští týden vám povím, v čem se to liší, když něco řeším jako Jarda Chalupský nebo jako senátor Jarda Chalupský.
