Minulou sobotu jsem byl na slavnostní prohlídce nově zrekonstruované fary v Častrově, která slavila 200 let. Majitel – soukromník – ji opravil naprosto nevídaným způsobem.
Člověk, který někdy něco stavěl, musí ocenit preciznost a cit k dané nemovitosti. Nejenže bylo zachováno genius loci, podle mě bylo ještě značně prohloubeno. Přezdívka „častrovský zámek“ je tady zcela na místě.
Ale já chci tenhle příběh vyprávět z druhého konce. O člověku a dnes už i mém kamarádovi, se kterým jsme si dokonce dvakrát potykali a který nás pomáhal farou provádět…
Každý z nás má určitě ve svém okolí postavu, která je silnou osobností, má svoji jedinečnost a nezaměnitelné rysy. Prostě ikonu.
Mezi ty moje patří Jaromír Doležal.
Hrobník.
Známe se dlouho. Jaromír je náš dlouholetý zákazník a nesčetněkrát jsem mu osobně opravoval telefon.
Pravda, ze začátku chvíli trvalo, než jsme pochopili jeho specifický humor. Ale jakmile ho poznáte, zjistíte, jak zábavný a milý člověk to v jádru je. Srdce na dlani. Pro druhé by se rozdal. Něco jako můj děda.
A musím říct, že to se mnou Jaromír umí.
Několik veselých příhod…
K padesátinám si říkáte, že už vás asi nic nemůže překvapit. Všechny možné dary a nápady byly za půlstoletí vyčerpány.
Ne však dárek od Jaromíra!
Rakev. 😂
Tak takový dárek k narozeninám jsem fakt ještě nedostal!
Malá. Taková jako dětská.
Podíval jsem se na lišácký pohled Jaromíra a už vůbec se mi ji nechtělo otevírat. Bál jsem se ještě víc… 😇🫣
Skoro se zavřenýma očima jsem ji za přihlížení ostatních začal pomalu otevírat…
Uff…
Uvnitř byla lahev dobrého pití. 😂
Tak černý humor by byl moc i na Jaromíra.
Po čase mi zase zazvoní telefon.
Hrobník.
„Já Vás zdravím, co pro Vás můžu udělat?“
„Pane senátore, já mám strašnej průšvih! Já jsem uspořádal u nás na vsi slavnost, rozvěsil jsem všude plakáty, že tady budou i vzácní hosté… A já žádné nemám.“ 😂🫣
Živě jsem si Jaromíra představil u telefonu a musel jsem se začít smát.
„A kdy to máte?“ ptám se se smíchem.
„Tuhle sobotu.“
„Já mám ale šest akcí, úplně plno. Od kdy do kdy to máte? Budu v okolí, tak to zkusím nějak vymyslet, že bych se při přejíždění na chvíli zastavil a pozdravil vás…“
„To byste byl zlatej, to by mě zachránilo… 😇“
Když jsem do Ctiboře dorazil, všechno teprve začínalo.
Slib splněn.
Po půlhodině povídání s hosty a odmítání tuny jídla, které Jaromír celou noc opékal, přičemž jel po půlnoci ještě pro jednoho nebožtíka, jsem se měl k odchodu, abych stíhal další program.
Jaromír mě vyprovázel a naléhal, že musím určitě ještě přijet na to maso.
Použil jsem takovou tu zdvořilostní frázi, kdy si přejete, aby se rozplynula ve větru, nikoho neurazila, ale zároveň bylo tak nějak jasné, že už vás rozhodně nemají čekat:
„No, já uvidím. Když to půjde, tak se ještě kdyžtak zastavím…“
Načež mě Jaromír vzal kolem ramen a odzbrojil mě podruhé:
„Tak to jsem rád. Vám, pane senátore, já věřím. Vy jste jediný politik, kterému věřím…“ 😇
A bylo vymalováno.
Mohl jsem začít ohýbat čas i prostor, abych se tam ještě stihl zastavit.
Povedlo se mi to až k večeru. Sice se zajížďkou 40 kilometrů, ale byl jsem tam.
Jaromír mi přiběhl naproti celej rozjařenej:
„Já věděl, že přijedete, já to věděl… Už tu byl jeden hejtman, druhej hejtman, náměstek, starostové…“
„Cože? … Jaromíre, tenhle trik zavolat všem, to byl majstrštyk. 😂 A já ho taky zbaštil. 😂 Ale rád… 😇“
Jaromír měl na slavnosti také povoz tažený koňmi, kterým vozil hosty a děti na projížďku kolem vsi.
Hned trochu ojíněn alkoholem začal droboť od vozu odhánět a sundavat dolů:
„Děti, běžte pryč, slezte dolů… Teď pojede pan senátor…“
Rozkazy byly tak hlasité, že to sledovali snad všichni hosté. 😂
Jesus Christ… To neee…
Přijel papaláš. 😂
Takže jsme se začali přetahovat o děti. Jaromír je tahal dolů, já zase nahoru a povzbuzoval:
„Ne, děti, buďte tady! Pojeďte s námi, všichni se vejdeme, bude sranda…“
A tak jsme vyjeli na velký okruh po krásách Ctiboře za průběžného Jaromírova povzbuzování vozky, aby pobídl koně:
„Dej mu sílu… Dej mu sílu…“
Trochu jsem se cítil jako ve Třech veteránech. Jen se spoustou dětí kolem sebe. 😂
No a pak příhoda z minulého týdne, kdy jsem rovnou ze svatby v Heřmanči u Počátek pádil na slavnostní prohlídku fary v Častrově…
Přijedu na místo. Agentura Dobrý den tam měla akci, stany, muziku, spousta slávy a spousta lidí.
Říkal jsem si: To je fajn. Alespoň mě uvidí hodně lidí, že nevylehávám někde na kavalci. To je před volbami žádoucí. 😂
Přišel mi naproti Jaromír, hned se mě i pana starosty ujal, všechno nám s majitelem fary ukázal a během chvíle nás zavedl dolů do sklípku, kterému říkají Peklo.
Alkoholu jsem se jako řidič ubránil. Spoustě jídla už ne.
Krásně se debatovalo. Sem tam přišli na prohlídku další hosté.
Když Jaromír přinášel asi pátý talíř nějakého občerstvení, říká svým osobitým stylem:
„Člověče, tam nahoře už je večer… 😂 Oni už to složili a všichni už jsou pryč. Ale co? Je nám tu snad špatně?“ 😂😇
Tak i takhle vypadá můj kampaňový víkend ve snaze potkat se s co nejvíce lidmi. 😂
Většina stojí na pódiu před davy lidí. Já klábosím v komorní atmosféře.
Ale vřelé a srdečné. S novými přáteli.
A tyhle unikátní okamžiky, zážitky, přátelství a dobrou náladu bych neměnil. Jsou mi cennější než objet šest pódií, ukázat se tuně lidí a zase pryč.
Domů jsem dorazil po desáté večer. Chvíle s rodinou a spát.
Po čtvrté hodině budíček a s doznívajícím Jaromírem v hlavě na ranní jogging, než zase najedu na neúprosný diář a úkoly.
Jaromír je fajn.
Je to srdcař.
Až jednou přijde finále, nevím, jestli mu nedám přednost před Míšou Žoudlíkem. 😂 Alespoň by byla sranda.
I ve finále je člověk rád mezi přáteli. A já mám na výběr hned ze dvou. 😂
