Humpolec, Pelhřimov a Jindřichův Hradec jsme si dnes zvolili pro komornější připomenutí si 17. listopadu 1989 místo kladení květin na Národní třídě přeplněné lidmi. Když jsme odjížděli, říkám dětem: „A teď Vám budu celou cestu vyprávět o sedmnáctém listopadu…“ 
Načež mě hned vyvedly z omylu, že určitě ne, že chtějí dělat dýdžeje na autorádiu. Sametová revoluce je pro ně stejně sterilní a zprostředkovaná historie bez emoce jako všechny ostatní přelomové okamžiky v minulosti. Proto je dobře, že vznikají muzea a dokumenty, které jsou schopny alespoň trochu přiblížit emoci té doby. A také snad i nějaké poselství. Já už pád totality zažil. Na gymplu. Je to jediné historické datum, o kterém mohu barvitě mluvit a zprostředkovávat své tehdejší pocity. A také názory, jak se co odehrálo a proč. Moji prožitou realitu. K jinému datu bych si to nikdy nedovolil. Proto jsem rád za dnešní vzpomínky, za zamyšlení nad cinkáním klíči a za ohlédnutí po 34 letech, kam jsme to s našimi tehdejšími idejemi dokormidlili.
